Nejslabší máte padáka, aneb mé zkušenosti s Assessment centrem

Nejslabší máte padáka! Hledání té největší„svině.“Rozděl a panuj. Cukr a bič. Láska a nenávist. Kamarád a soupeř. Tak to je jen malý výčet myšlenek, které se mně honily hlavou poté, co jsem absolvoval moderní formu výběrového řízení, co jsem navštívil tzv. Assessment centrum.

Začnu netradičně od konce. Po návštěvě mezinárodní společnosti a jejího výběrového řízení jsem měl rozporuplné pocity. Jistě. Čekal jsem, že moje osobnost bude až do posledního šroubku rozebrána. No a ona také byla. Čekal jsem, i po přečtení několika internetových článků, že to rozhodně nebude žádný med a čekal jsem i určitou formu agresivních psychoher.

A nakonec jsem i čekal na verdikt mých slabých a silných stránek. Inu, kvůli tomu jsem tam také šel. Kromě onoho lukrativního „fleku“, mě právě zajímaly stránky mé osobnosti, které nepoužívám tak často.

„Máte vynikající schopnosti při práci s textem. Analytické schopnosti i komunikace jsou na velmi dobré úrovni. Jste schopný a rovný člověk s nadhledem, příjemný mladý muž. Jste hodný.“

„Asi víte, že máte problémy se znalostí anglického jazyka. Jste hodný člověk. Na začátku jste byl nervózní a v průběhu několika her nevýrazný.“

Popravdě…, čekal jsem trochu víc. Jako člověk, který se už dlouhá léta věnuje novinařině a PR, mám asi lepší orientaci a dokáži z textu vytáhnout hlavní myšlenky. Každý, byť jen průměrný vysokoškolák, by měl umět pracovat s informacemi a myslet analyticky. Ovšem, když se jim chce. Hodný, to opravdu jsem, i když moji rodiče by jistě řekli pravý opak. Angličtinu zvládám jen na pasivní úrovni a ve společnosti asi deseti mladých i atraktivních dívek a žen jsem byl opravdu trochu nervózní. A ta nevýraznost…, k té se ještě dostaneme.

Takže co mi vlastně odborníci z assessment centra řekli? Tedy kromě toho, že na místo specialisty interní a externí komunikace mne nevybrali?

07:55. Já se hlásím na recepci, na níž sedí mladá, příjemná dívka, která o mně ví. Jak zvláštní pocit, když o vás v tisícihlavé společnosti vědí. Pochvíli vstupujeme do kongresové místnosti, předělané pro potřeby personálního oddělení, na assessment centrum.

Vše připravené do posledního detailu. Káva, čaj, voda a koláčky jsou už na svých místech. Můžeme tedy začít. Čtyři mladé dámy, já a neobsazené místo. Někdo se asi zalekl ještě před branou závodu.

Začínáme už naostro. Do místnosti vstupuje asi sedmička odbornic a šéf personálního oddělení. Oni se představují, my se představujeme. V té chvíli již hra začala. Představování totiž probíhá v netradičním duchu. Musíme se prezentovat inovativně, zábavně, no prostě jinak. A tak ihned využívám svých silných stránek. Dary slova a textu, neboli za pět minut vymýšlím báseň o sobě. Vzniká „Óda na Jirku.“ Kolegyně kreslí na tabuli obrys panáčka, vykládají, kde všude byly a jaké citáty odposlechly. Po vzájemném rozboru se cítím, že bych mohl uspět.

Je tu další aktivita. Vymýšlíme plán a rozvrh pracovního dne. Píšeme obchodní texty. Pracujeme ve skupině. Na takovéhle aktivity se strašně těším. Ovšem slovo si bere, výběrovými řízeními ošlehaná kolegyňka a vymýšlí různá řešení. Ani nedočtu úkol a už se ve změti čísel ztrácím. Jedna slečna mluví přes druhou, zvládají i čtyři věci najednou a já začínám věřit tvrzení, že chlapi už od narození nedokáží dělat dvě věci najednou. Pak se z té letargie dostávám a vcelku logicky jim srovnám denní plán a napíši obchodní dopis. Ufff. Přežil jsem to. Ale tak nějak tuším, že jsem dostal nálepku nevýrazného člena skupiny. V další aktivitě se naopak utrhnu ze řetězu a sebevědomí mi stoupá, na což reaguje jedna z mých oponentek a začíná do mě slušně šít. Protože nám „testovači“ sdělují, že mají oči všude, tak se ani nesnažím té holčině odporovat. Venku jí ale řeknu svoje. „Kdybych věděl, co přijde…, nó asi bych držel pusu.“ (Velký bratr, nebo spíš setra mne sledoval, či spíše sledovala i na chodbě.)

Přesun do počítačové místnosti a vymýšlení upozornění pro zaměstnance, které oznamovalo, rušení pravidelné autobusové dopravy, mně osobně přišlo jako triviální záležitost. Ovšem úloha v nejmodernějším „excelu“ tak lehká nebyla. Když tak počítám, svůj tabulkový program už vlastním patnáctou sezónu. Za tu dobu se toho dost změnilo a tak testuji, co ten nový program vlastně umí. Čas ubíhá, já nestíhám a pojem jako kontingenční tabulka slyším vůbec poprvé. Takže zase tak „pade na pade.“

Po několika přestávkách nastává čas „protiatomového bunkru.“ Aneb psychologické hry, kde se nejdůležitějším faktorem stává vlastní prezentace, sebeobhájení a házení špíny na druhé. Jde vlastně o komunikační strategii, v níž je rozhodující zůstat. Jste totiž v neřešitelné situaci. Ocitáte se v bunkru pro čtyři, ale vás je pět. A jeden musí ven. Venku je zamořené prostředí, ohromná radiace. Venku číhá jistá smrt. Jistá „smrt“ čeká i mne nebo některou z mých kolegyň. Ten, kdo půjde z kola ven, dostává velké mínus a bodový odpočet. „Nyní přemýšlím, zda ty body byly skutečné, nebo to je jen další z řady fabulací našich hodnotitelů.“ Ať už to bylo jakkoliv, já zůstávám. I když jsem nechtěl, donucen okolnostmi, používám svou genderovou výhodu a ono to překvapivě vychází. Téměř všichni chápou, že v bunkru a za takovéto situace rozhoduje boj o přežití a vynikající komunikační prostředky jsou všem ukradené. Tedy téměř všem. Nevyhnutelné se stává skutečností a misky vah ukazují na slečnu vlevo ode mě. Konečné rozhodnutí je ale na mé osobě. Bohužel, s omluvou jí vyhazuji. „Krucinál! Kdybych věděl, že to malé bezvýznamné promiň, bude hrát takovou roli, řekl bych jí „tak běž a moc nečum. No škoda.“ A tak jsme v podstatě zůstali čtyři.

Vlastně už tři, jak se posléze ukázalo. Následovalo totiž další vyhazování. Tentokrát jsme ze svých řad museli dostat tajného agenta. Špiona, který byl nasazen, aby nás sledoval. A tak začala škatulata. Přiznám se, že jsem chodil kolem holek ne proto, abych zjistil, kdo z nich je důmyslnou Matou Hari. Mým pravým motivem byly obavy a strach z toho, jak se na mne mohou kolegyně domluvit a Jiříka vyšoupnout z kola ven. Protože taková myšlenka napadne asi každého, komu nabídnete pětiset bodovou motivaci. Nevím, jestli nás všechny ta jedna konkrétní dáma nezaujala, nebo naopak zaujala přespříliš. Každopádně hromadné označení jejího jména ji vyřadilo ze hry. Špiónka doslala pravé jméno a všichni si hluboce oddychli, protože vyřadili tu pravou. Jaká náhoda.

A tak jsme po výborném obědě pokračovali. Analýzu úspěšnosti podniku pak zvládám v duchu logického myšlení. Jedinou nevýhodu představuje angličtina, v níž je celý text napsán. A poté za sebou slyším kroky. „Pane Svobodo, čekají na Vás z té neziskovky. Pojďte prosím se mnou.“ To už sedím v kanceláři a snažím se obhájit svých posledních pět tisíc, které musím rozdělit mezi pět organizací. Inu i sponzoring je něco za něco. Srdce se na to moc netváří. Ale mozek říká: „musíš mluvit.“ Za svou tisícovku požaduji kompletní PR servis, včetně reklamního prostoru na akcích, fotografie, video, články. Z neziskovky však přišli dva. Jedna hodná, druhý zlý. Slibuji, že se do jejich stacionáře podíváme v nejbližší době a pak jim finanční pomoc poskytneme. „Jo, jo. Nyní opět vím. Nemáme, nedáme. Kdybyste přišli dřív. Jděte o dům dál. To, že jsme největším zaměstnavatelem v regionu neznamená, že budeme charita. Nejhorší na tom je, že tu tisícovku bych dal i ze svého. Takže jo, na tohle asi fakt nemám koule.“

Zvládáme ještě několik dalších her, které víceméně nevybočují z popsaných aktivit. A tak po devítihodinovém maratónu pomalu končíme. Přicházím do personální kanceláře, v níž slyším taktéž nevyhnutelné: „Bohužel jsme Vás nevybrali.“

Psychologicky rozebrán, zklamán a zničen vlastně přemýšlím, co mně assessment centrum dalo. Rozhodně zážitek, zkušenost, potvrzení svých slabých a silných stránek, o kterých ale vím. Bohužel nic víc.

Vylepšovat totiž můžeme své jazykové znalosti, dovednosti a schopnosti. Vlastní povahu ale nezměníme. A tak, i když zklamán z neúspěchu, jsem v podstatě rád, že jsem „hodnej člověk.“.